Jak se projevuje absence kritického myšlení u terapeutů v adiktologii (u organizace, u státu)?

Jelikož to, čím trpíme sami, vždy lépe vidíme u druhých, popíši nejprve, jak se absence kritického myšlení projevuje u našich klientů. Při prvním kontaktu, který s klientem máme, z jeho úst zpravidla slýcháváme, že má problém s alkoholem, s drogou, s hraním, se sázením či s jiným typem nějaké závislosti. Kupodivu jinak ale na sobě klient neshledává nic nenormálního. Máme tedy jeho slova vzít vážně a pak s ním již jen řešit jeho typickou závislost? Zcela jistě ne. Proč? Protože to, že klient na svém životě nic nenormálního neshledává, ještě neznamená, že tam něco nenormálního přece jen není. Jedna nemilá (a z hlediska zdravého rozumu i nenormální) věc je totiž u klienta přítomná zcela určitě. A touhle nemilou věcí je klientova neschopnost podívat se na svůj život kriticky. Ostatně, kdyby klient nestrádal absencí kritického myšlení (čili kdyby mu nechyběla zdravá sebekritika), nenechal by u sebe ve špatném slova smyslu věci zajít tak daleko. 

Nebudeme se nyní příliš zamýšlet nad všemožnými příčinami absence kritického myšlení u našich klientů. U některých vznikla z přemíry smyšlené a nespravedlivé rodičovské kritiky, která posléze vedla u klienta k zošklivění kritiky jako takové, díky čemuž se nemohl zdravě okřiknout ani tehdy, když se řítil do maléru. Jiní klienti zase byli vystaveni ze strany svých bližních takovému nezájmu, že je pro ně nyní jakýkoli zájem o vlastní osobu nepříjemný, a tak se sami na sebe také nechtějí podívat kriticky. Potenciálních příčin absence kritického myšlení je u našich klientů mnoho a tak se raději podíváme na to, jaké má tato absence důsledky. Tento postup přitom nemá svoji logiku jen pro tento článek, ale i v našem terapeutickém přístupu ke klientům. I tam jim nejprve musíme ukázat tristní důsledky jejich neschopnosti podívat se na svůj život kriticky, aby pak s námi mohli ochotněji přemýšlet nad skutečným původem této neschopnosti. Jaké jsou ale ony tristní důsledky této neschopnosti podívat se na svůj život kriticky? Na to si nejlépe odpovíme další otázkou: Jak můžeme svůj dosavadní život změnit k lepšímu, když se na něj nedokážeme podívat kriticky? Odpověď na tuhle další otázku už je pak zřejmá: Nijak! Chceme-li totiž vést život, který nás skutečně naplňuje, musíme se nejprve kriticky podívat na život, který nás nenaplňuje. A to už není tak jednoduché. Mezi mnoha důvody, proč to není tak jednoduché, chci nyní vyzdvihnout dva nejdůležitější. Tím prvním je fakt, že klient (ale i jakýkoli jiný člověk) se při skutečně kritickém pohledu na svůj život zpravidla vyděsí - nejde přitom jen o hříchy, které napáchal během svého nekritického období na sobě, jde i o hříchy, které napáchal na druhých. A tím druhým je fakt, že zde existuje nepřeberná škála věcí, které klientovi poskytnou lacinější (byť jenom okamžité a ve svém důsledku tedy neméně destruktivní) sebeuspokojení. Stručně řečeno, ačkoli jenom nabytí kritického myšlení v člověku může způsobit něco skutečně pozitivního, i pro naše klienty je mnohem snazší se takovému kritickému myšlení vyhýbat.

V tom se však bohužel nijak neliší od terapeutů, kteří se mu u sebe velmi často vyhýbají též. Smutným paradoxem u těchto terapeutů pak je, že po svých klientech chtějí něco, čemu sami u sebe nedokážou dostát, nebo (a to je ještě horší) už to ani po svých klientech (vyjma striktního dodržování abstinence) nechtějí. A to je zlé, jelikož pouze klient s vlastním kritickým myšlením (tedy s vlastní schopností ovlivňovat negativa u sebe i u druhých) je klient skutečně nezávislý a skutečnou pozitivní energii vyzařující. Abychom však z našich závislých klientů dokázali posléze vyprodukovat právě takové nezávislé a skutečně lidské bytosti, musíme nejprve my, terapeuti, tuto schopnost kritického myšlení vlastnit. I když absence kritického myšlení nevylučuje, že naše klienty přivedeme k abstinenci, vylučuje, že je přivedeme ke skutečné nezávislosti, a tak i vylučuje, že nás taková práce bude bavit. Ostatně, (nenecháme-li se ošálit jeho formálním statutem) takový terapeut s absencí kritického myšlení se od svého klienta nijak neliší a mnohdy je na tom ve srovnání s ním dokonce hůře. Zmiňované laciné sebeuspokojení má totiž opravdu hodně podob. V tomto kontextu je pak kupříkladu zcela lhostejné, jestli nekritický klient raději konzumuje jednu "flašku" za druhou či nekritický terapeut jeden kurz za druhým. Také rozdíl mezi notorickým kurzovým sázkařem a takovým terapeutem, který též sází na kurzy, je mnohem menší než byste si mysleli. Tedy hovoříme-li o destruktivním vlivu na lidské myšlení, který platí pro oba případy. Tak jako tak, ve své touze po laciném uspokojení jsou přece oba dva jen a pouze obětí cizího byznysu. Ale to už se dotýkáme největší bolesti dnešního světa, kterou je kult peněz, a to není předmětem tohoto článku.

Kdybychom nyní takového nekritického terapeuta chtěli nějak výstižněji nazvat, asi bychom mu mohli přiřadit přívlastek Příručkový, protože tenhle terapeut nevstupuje do terapeutického vztahu s naší jedinou legální lidskou zbraní, kterou je náš zdravý rozum, ale naopak s těžkým arzenálem doporučených postupů, metod a všeho možného, co si po dlouhou dobu vtloukal do hlavy právě na úkor svého zdravého rozumu. Přitom již toto mentální (a nikoli duševní) předvyzbrojování je vůči našemu klientovi poněkud neférové a připomíná horečné zbrojení na straně našeho bývalého velkého sovětského bratra, vůči němuž jsme pak pociťovali stejné obavy, jaké pociťuje klient před takovým mentálně předvyzbrojeným příručkovým terapeutem. Na tomto místě bychom si tedy měli položit důležitou otázku: Můžeme se na takového příručkového terapeuta zlobit? Správná odpověď vám asi bude znít rozporuplně: Nemůžeme, a přesto musíme. Proč se na takového terapeuta nemůžeme zlobit a z ničeho ho vinit? Protože je jen odkojen stávajícími normami, které o kritické myšlení na jeho straně (a ani na straně ostatních občanů) nijak zvlášť nestojí. Takoví občané (nabití informacemi a přesto bez svého vlastního zdravého rozumu) jsou totiž snadno ovlivnitelní, snadno manipulovatelní, a proto se i velmi snadno dají obelhat. Zkrátka a dobře, pro ty (stejně nerozumné) pomatence, kteří za moc považují možnost manipulovat s lidmi a za úspěch považují pouze peníze (čili pro typické lídry dnešní doby), jsou tito občané pohodlným zdrojem jejich byznysu či jiného způsobu, jakým posilují své falešné ego.

To ovšem znamená, že příručkový terapeut není ničím výjimečným, když stávající systém produkuje jednoho takového terapeuta za druhým. Bohužel, výjimečným je v dnešní době spíše terapeut, který s lidmi pracuje jen a pouze v duchu zdravého rozumu. Proč se tedy přesto musíme na takové příručkové terapeuty zlobit? Odpověď je více než zřejmá: Protože když sami nevěří na svůj zdravý rozum, nemohou oslovit zdravý rozum ani na straně svého klienta. Svým (školometským) přístupem tak klientovi nikdy nemohou pomoci a sebe nemohou o nic obohatit. Ostatně, jak vůbec mohou být ke klientovi dostatečně vnímaví, když již dopředu přesně vědí, co mají dělat? Pro svoji domnělou odbornost (podpořenou nejen diplomy a certifikáty, ale i frází, že jinde se to dělá stejně) jsou ke klientovi natolik nevnímaví, že ten záhy ztratí chuť nějak se otevřít. Ve svém strachu z takového příručkového terapeuta, vnitřně vyděšený klient mu pak již raději jen všechno odkývá. Nikoli proto, že by terapeut měl pravdu, ale právě jen a pouze proto, že z něho má strach. Taková terapie pak spíše než terapii připomíná komedii, ale komedie to není, protože zde jde o skutečné lidské životy. Příručkovému terapeutovi však k (domnělé) spokojenosti i taková komedie stačí. A mnoha klientům zrovna tak. Když k pochvale od terapeuta stačí zahrát jen malé "divadýlko" a to nikoho nestojí žádnou námahu, zdálo by se, že všichni mohou být vcelku spokojeni. Jenže zdání vždy klame. Tahle komedie se totiž může velmi rychle zvrtnout v tragédii, kterou ve skutečnosti od prvé chvíle i byla. Vždyť, jak už jsme řekli, tady se hraje o lidské životy. A to se musí neblaze projevit na klientovi, který je na tom tak, že už nemůže rezignovat na terapeutovu vnímavost. Tomu už taková pseudoterapie pochopitelně nestačí. Pokud však terapeut více než to, co mu klient říká, ve své mysli sleduje jen nějaké stále stejné postupy, zadupává tím klientovu duši znovu a znovu do země. Bohužel, když se klient vůči takovému jednání terapeuta vzepře, příručkový terapeut se cítí dotčeně (klient přece zpochybnil jeho letitou školní a domácí přípravu) a z titulu své funkce to pak dá klientovi náležitě "sežrat". Tenhle terapeut se přitom nad svým (nerozumným) jednáním ani nepozastaví. Svoje nesmyslně dominantní chování nadále bere jako normu, a když to klienta dožene až k sebevraždě, je tím vždy nesmírně překvapen. Vždyť on má na všechno diplom a ostatní to dělají stejně, tak proč by měl mít nějaké pochyby o své kompetentnosti? Ovšem ani nějaká sebevražda, kterou jako takový není schopen pochopit, ho zpravidla nepřinutí ke kritickému pohledu vůči svému přístupu. Kdyby ano, pak by se dostal nejen do sporu se všemi svými stávajícími příručkovými kolegy terapeuty, ale i s těmi, kteří se na tuto kariéru ve stávajících školicích institucích teprve vyzbrojují. Vlastně by se tak dostal do sporu s veškerou nerozumností světa. Ale na druhé straně - a to je pozitivní - by se dostal ke svému zdravému rozumu a jedině jako takový by mohl oslovit zdravý rozum i u svých klientů. Tak tomu ale zpravidla není. A právě skutečnost, že se tito příručkoví terapeuti dosud staví tak nepřátelsky ke zdravému rozumu nejen u sebe, ale i u svých klientů, je tím důvodem, proč se na ně musíme zlobit. Ostatně, položíme-li na jednu misku vah odpor vůči kritickému myšlení u našich klientů a na druhou misku odpor vůči kritickému myšlení u příručkových terapeutů, pak zjistíme, že odpor u příručkových terapeutů je neporovnatelně těžší. To znamená, že je mnohem snazší oslovit zdravý rozum u našich klientů než u těchto příručkových terapeutů či jinými slovy, naši klienti - ač na tom lidsky nebývají nejlépe - jsou na tom pořád lépe než tito terapeuti. Pohlédneme-li na potenciální sebevraždu závislého klienta i z tohoto světla, nemůžeme se jí pak nijak zvlášť divit - pro klienta, který už lidsky naléhavě potřebuje pomoc, musí být strašnou ranou, když zjistí, že mu mají pomáhat ti, kteří jsou na tom ještě hůř. A pokud se to těmhle lidem říci ani nedá (když na takové vystoupení z předepsané role reagují dotčeně), pak už je tato rána pro klienta opravdu neúnosná a sebevražda se mu jeví jako jediné řešení.

Na celou věc se ale můžeme podívat ještě z jednoho hlediska: Pokud příručkový terapeut neustále konzumuje jen další a další kurzy v bláhové víře, že to samo o sobě zvyšuje jeho kompetentnost, tak u sebe ještě prohlubuje svoji nekritičnost. A o to destruktivněji se pak projevuje ve vztahu ke svým klientům. Čím silnější falešné ego si tímhle způsobem tedy příručkový terapeut vybuduje (což je ostatně při jeho snaze hrát si na odborníka nevyhnutelné), tím více pak potlačí přirozené a skutečné ego nejen u sebe, ale i na straně svého klienta. Pochopitelně takové povyšování falešného ega na straně terapeuta (které nemá nic společného s rozvíjením zdravého rozumu) může také potlačit skutečné ego u klienta až do sebevražedného obrazu. Kdybychom měli podat úplný výčet toho, čím ještě se takový příručkový terapeut projevuje, vydalo by to nejspíš na celou knihu. Mohli bychom tak například říci, že když po stránce zdravého rozumu je tak slabý, o to více si musí na rozumného hrát (a k tomu tu má nepřebernou spoustu možností). Nejde jen o již zmiňované různé kurzy a školení, jde také o různé funkce a tituly, jimiž se tito lidé neméně rádi opájejí, a enormně zvýrazněná je u nich i potřeba sdružování, když (jako kdyby sami věděli, že to není pravda) se musí o svojí kompetentnosti neustále vzájemně ujišťovat. Pokud jde o tuto jejich závislost na sdružování, vyvstává pak logická otázka, jak se vůbec mohou tito lidé dostat ke svému individuálnímu vnitřnímu plánu (jímž je lidská duše)? Odpověď je jasná. Jako takoví nemohou. A jako takoví též nemohou přivést k jejich duši ani své klienty. Jako takoví vlastně většinou ani netuší, že nějaká lidská duše existuje. Když je jejich sdružování (a tedy i setkávání) primárně určeno pro posilování jejich falešného ega (a nikoli pro rozvoj jejich zdravého rozumu, vždyť dle sebe samých jsou přece už kompetentní dost), můžeme i tohle setkávání zařadit k onomu nesmyslnému předvyzbrojování - čili k jejich nepěkné snaze posílit ve vztahu ke klientovi svoji dominanci. Kvůli téhle dominanci ale (ač navenek pochopitelně tvrdí opak) nemohou jednat s klientem jako rovný s rovným. A když se na něho dívají takhle z patra (a nikoli z hlubin své duše) nemohou ho lidsky nijak posílit a nijak pochopit. Ostatně, vždyť je naprosto logické, že má-li se klient stát opět člověkem, nepotřebuje na druhé straně nadřazeně smýšlejícího odborníka, ale potřebuje tam člověka.

Kdybychom tyto terapeuty s absencí kritického myšlení chtěli ještě nějak jinak, ale neméně pravdivě popsat, pak bychom je museli nazvat oběťmi stávajícího nerozumného systému, které však posléze ve své nerozumnosti dělají oběti i ze svých klientů. Absence kritického myšlení v rámci určitého státu je pak samozřejmě také zprostředkována jen lidmi a to těmi, kteří jsou v jeho vedení. Pokud pro ně budou platit stejné charakteristiky jako pro příručkové terapeuty, stávající lidsky neutěšená atmosféra ve společnosti se zcela jistě nezmění. Smutnou skutečností však je, že pro tyto lidi zpravidla platí charakteristiky ještě horší. Pokud bychom příručkového terapeuta v jeho snaze vybudovat si falešné

ego vnímali jako docela úspěšného sportovce, pak lidé ve vedení státu jsou v tomto ohledu několikanásobnými mistry světa. A když jsou v tomto lidsky nedůstojném a vůči lidské duši i zdravému rozumu neférovém sportu tak dobří, je pochopitelné, že tu žádnou férovou hru nechtějí připustit. To znamená, že tu svým souhlasným razítkem posvětí pouze to, co (pokud jde o náš zdravý rozum) za nic nestojí. Jejich jediným úkolem pak je, aby pro všechny tyhle nesmysly před lidmi vytvořili zdání serióznosti a sami se posléze na lidské hlouposti pořádně "napakovali". Ostatně, již jsme zmiňovali, že právě pro jejich (zvrácenou) představu o moci a úspěchu potřebují s lidmi manipulovat, čili potřebují, aby u nich nikdy nevzniklo vlastní kritické myšlení. Z toho důvodu raději i každého příručkového terapeuta ověnčí funkcemi a tituly a namluví mu, že už je odborník na slovo vzatý, a to vše jen proto, aby tenhle člověk ze svých občasných a oprávněných pochyb třeba nevykřesal skutečný plamen zdravého rozumu. Jako takový (jako skutečný člověk s vlastním rozumem) by už totiž pro tyhle pokrytecké rádoby šéfy představoval ohrožení. To by mu z jejich strany sice činilo trvalé problémy, avšak jako takovému by mu to už pramálo vadilo, když by moc dobře věděl, že sám pro sebe i pro své klienty je naopak požehnáním.

Mimochodem je jasné, že absence kritického myšlení na straně politických lídrů neumožňuje vznik skutečné demokracie. A když posilování falešného ega (tenhle jasný indikátor jejich nerozumné nekritičnosti) je u nich na denním pořádku, nemůžeme se divit, že dnešní demokracie je v takové krizi. Podobná situace ovšem platí i pro jakoukoli menší organizaci než je stát a ani společnost, pro niž jsem v minulosti pracoval, v tomto ohledu není doposud žádnou pozitivní výjimkou. Je totiž třeba si uvědomit, že i ona se pohybuje jen v rámci stávajících norem. A když o těchto normách již víme, že jsou tu jen pro posilování falešného ega, víme o nich i to, že jsou nelidské. Odpověď na otázku Pro koho jsou tedy tyto normy dobré? je tudíž také jasná. Lidsky přece nejsou dobré pro nikoho. A přesto pro někoho či spíše pro něco dobré jsou. Tohle nelidské něco, co sídlí v psyché drtivé většiny lidí, můžeme klidně nazvat Zlo. Kdyby si lidé místo toho, aby si pouze namlouvali, jak jsou skvělí, dokázali tohle zlo ve své psyché připustit, byli by ke své lidské skvělosti (tedy ke své duši) mnohem blíž než kdykoli předtím. Avšak k této cestě za vlastní duší je právě diskutovaného kritického myšlení nezbytně třeba.

Když si tedy vše ještě jednou shrneme, pak - poněkud zjednodušeně - můžeme říci, že: Klient bez kritického myšlení pletichaří pouze na úkor sebe samého, příručkový terapeut bez kritického myšlení pletichaří na úkor sebe samého a na úkor svých klientů, lidé ve vedení organizace pletichaří na úkor sebe samých, na úkor svých podřízených i na úkor svých klientů a lidé ve vedení státu pletichaří nejenom na úkor všech vyjmenovaných složek, ale i na úkor všech dalších organizací a vlastně všech občanů. Jinými slovy, čím výše se v konvenční společenské hierarchii člověk s absencí kritického myšlení nachází, tím větší škody na lidskosti způsobí. Tím větší škody ovšem způsobí i na své duši. To, že o ní povětšinou nemá ani tušení, ho přitom nikterak neomlouvá. Navzdory svému společenskému postavení a navzdory své domnělé úspěšnosti šťastně se takový člověk cítit nemůže. Jak by také mohl, když při své absenci kritického myšlení nemůže žádné své funkci lidsky dostát, a když na ní i za této situace trvá, škody na své duši tím jen prohlubuje. Jako takový posléze také spíše připomíná žábu na prameni nežli člověka. Jediná radost (či uspokojení), kterou pak tenhle tvor může cítit (dá-li se to vůbec radostí nazvat), je radost mrzká. Pochopitelně, že touto radostí dotyčný dále mrzačí svoji duši a to se na něm (i tělesně) vždy dříve či později projeví. Kdybychom tedy měli věci nazývat pravými jmény a přestali vycházet z toho, za jaké se lidé vydávají či jakými se zdají být (a to bychom my jako terapeuti měli umět, chceme-li pomoci druhým), pak bychom každého člověka s absencí kritického myšlení museli nazvat zločincem, organizaci s absencí kritického myšlení mafií a společnost bez kritického myšlení spolčeností. A myslím, že kdybychom se nebáli dívat se na svět takto svýma očima, hned bychom věděli, že jsme dost blízko pravdy, a to by bylo dobře, jelikož bychom také věděli, jak naléhavě se potřebujeme z tohoto kolotoče lží dostat na jedinou smysluplnou cestu, totiž na cestu k naší duši. I když v této chvíli na závěr článku by někdo možná řekl, volba záleží na vás, já vám něco takového říci nemohu. Je totiž nadmíru jasné, že ten, kdo se za pomoci zdravého rozumu na cestu ke své duši nevydá, již tím se udržuje v současném kolotoči lží a jako takový stěží může pomoci nějakému klientovi, jenž už opravdu naléhavě potřebuje z tohoto kolotoče vystoupit.